Sochař Jiří Prachař a Písek

Odešel na věčnost významný sochař Jiří Prachař. Každý písečák, a to i ten, který se nezajímá o výtvarné umění, zná jeho sochy.  Byly rozesety po celém Písku od Lesního hřbitova až po Teplárnu. Některé z nich však byly po roce 1989 odstraněny a již nelze dopátrat, jaký byl jejich další osud. Bohužel, ale i sochy, které doposud zůstávají na místech svého původního osazení, podléhají zubu času a mnohdy se jim nedostává péče, kterou by si zasloužily. První realizací v píseckém veřejném prostoru byla pískovcová socha a kovová plastika z roku 1966. Původně umístěny před prodejnou a na stěně prodejny smíšeného zboží v ulici Julia Fučíka dnešní Rašínově ulici. Kovová plastika, zobrazující stylizovaný květ leknínu, se do dnes nachází na místě svého původního určení. Kov už je však natolik zkorodovaný, že vyvolá spíše opačné asociace, něž je zdání třipytu slunečních paprsků na vodní hladině a něžný květ leknínu. Pískovcová socha, umístěna na plácku před prodejnou, s názvem Váhy, byla postupně ničena vandaly a nakonec bylo přistoupeno k jejímu úplnému odstranění. Socha znázorňovala stylizovaný ženský akt vytvořený z masivního kusu pískovce.  Vyvážené těžiště a rozložení stranových hmot umožnilo sochaři minimalizovat styčnou plochu a docílit tak zdání lehkosti, jakoby socha plula na vlnách jezera s kvetoucími lekníny.

Nejvýraznějším, doposud zachovaným dílem v píseckém veřejném prostoru je kašna Rýžování zlata na řece Otavě z roku 1976. Kompozice je vepsaná do pomyslné krychle. Socha i přes nevhodné novodobé terénní úpravy i zchátralost kašny i po 45 letech od svého osazení na plácek před obchodním domem Racek, zaujme svojí vnitřní monumentalitou.

Kromě kamene pracoval Jiří Prachař i s kovem, který mu umožňoval vytvářet subtilnější konstrukce a složitější kompozice či důmyslně využívat možnost zpracování do vysokého lesku. Z prací v kovu zbyly v Písku čtyři, a to výše zmiňovaná plastika Lekníny, dále socha s názvem Teplo, umístěna v blízkosti písecké Teplárny a Ryby ze sídliště Jih. Bohužel i toto sousoší bylo poškozeno. Někdo se pokusil jednu z ryb, vytvořenou z leštěného hliníku, odcizit, což se mu však nepodařilo. V současné době je ryba uložena ve skladu Městských služeb a snad bude vůle vrátit jí zpět. Nejmladší z realizací v kovu je pak Pomník obětem nacizmu v podobě jehlanu na kamenném podstavci.

Jiří Prachař pracoval též se dřevem. V Písku se částečně dochovala jedna jeho dřevěná skulptura s názvem Slovanství mít. Jedná se o reliéf umístěný na stěně průchodu u Družby a i toto dílo z roku 1981 nutně vyžaduje péči, vedoucí k jeho záchraně a zachování.

Ač se většinou jedná o sochy vytvořené před více jak čtyřiceti lety, nenaučili jsme se je vnímat jako kulturní dědictví. Mám pocit, že to bohužel vypovídá hodně o naší vlastní době ve stylu ,,po nás potopa“. Pozornost je upíraná na exponovaná místa jako Kamenný most, a centrum města a periferie, kam turista nezabloudí, už vypadávají ze ,,zorného pole“. V době, kdy se zakončila životní cesta tohoto významného píseckého sochaře, je dobré připomenout si jeho působení a celoživotní dílo, kterým se vepsal do Písku.  Z původních patnácti realizací bychom v současné době nalezli po městě jedenáct, ze kterých je pět soch pouze částečně zachovaných. Mojí oblíbenou Prachařovou sochou, kterou znám bohužel pouze z fotografií, je kovová plastika Dialog, která byla umístěna ve vnitrobloku dnešní Základní školy E. Beneše. A právě o dialogu by měl byt i náš vztah k veřejnému prostoru, ve kterém žijeme. Neprocházejme se zrakem upřeným do země, ale koukněme se, co tu pro nás nechali předešlé generace. Co jím zanecháme my?

autor: Martina Měřičková                                                                                                                                                                              další články autora