VÝSTAVA

Vzpomínka obrazů

Iva Petrová

Malé výstavní síně

6. listopadu — 31. prosince 2025 | Vernisáž 5. listopadu od 16 hodin

Doprovodný program:
LITERÁRNÍ ODPOLEDNE – čtení básní Ivy Petrové. Účinkují: Zdenka Knotková, Irena Mašíková, Zuzana Šebková. Památník Adolfa Heyduka 15. listopadu 2025 od 16 hodin

Iva Petrová (1963 – 2024)
se narodila jako s odstupem druhé dítě rodičům odjinud v Písku a ten se jí stal osudem. Rodinné prostředí jejího dětství nebylo podnětem pro rozvíjení uměleckých sklonů, sama si však jako žákyně základní školy zajistila místo ve výtvarném oboru lidové školy umění. Později, několik let po maturitě na píseckém gymnáziu, následovalo pomaturitní studium restaurátorství, a pak už životní dráha restaurátorky, dobré a oblíbené, i dodnes uznávané pedagožky v tomto oboru. Neodvratný vztah k výtvarnému umění, společně s estetickým cítěním a touze po souladu věcí i lidí pak charakterizovaly celý její životní příběh. 
Ivin osobní život poznamenaný ne vždy příjemnými a přínosnými peripetiemi a zklamáními v lidech i zákeřnou nemocí byl protknutý nezlomným mateřským vztahem k třem dětem z dvou manželství. Mateřství považovala za přednost a výhodu ženy, nikoli za překážku v osobním rozvoji. Syna Adama vždy uváděla jako spoluautora svého prvního cyklu třiceti šesti obrazů s názvem Synočáry, který během několika let namalovala podle jeho automatických dětských kreseb. Rozšíření potomstva o vnučku Josefínku považovala za dar z nebe a velkou inspiraci.

Část její nejen rané malířské tvorby je „roztracena“ po příbuzných a přátelích, přičemž šlo většinou o obrázky „na objednávku“, které měly uspokojit příležitostní potřebu. Iva toužila po souladu a řádu, měla je totiž za kánon žití. Možná proto jí byla nejvlastnější hudba Johanna Sebastiana Bacha a Arva Pärta. Často se divila, že svět je schopen fungovat bez ohledu na nedodržené slovo, nesplněný slib či neodvedený nebo odfláknutý úkol. Nedochvilnost neuměla tolerovat, opozdilci se u ní automaticky diskvalifikovali, nestála ani o osoby postrádající estetické cítění a smysl pro eleganci.
Soulad a řád vypozorujeme v celém dalším cyklu obrazů Biologie víry, jenž je protknutý jinotaji odhalitelnými vlastně jen pozornými diváky a znalci Ivina života. Nebyla totiž příznivcem výtvarných děl stavějících na odiv pouze jedinou myšlenku či trapně osiřelý nápad a podle toho sama tvořila. Ani dva její minimalistické triptychy v bílé a zlaté barvě, které zůstaly bez názvů, nelze proletět jediným pohledem. V posledních čtyřech letech vytvořila a vystavovala sérii pečlivě promyšlených zátiší, do nichž sice vkládala předměty z vlastní domácnosti, obrazy však otevírají okna do jejího myšlenkového světa.

Zcela nový způsob malování vyzkoušela Iva Petrová ve finálním období svého žití, kdy v pastózně nanesených téměř monochromatických tónech hledala organické tvary ryb a ptáků. Odhalovala synchronicitu jejich přírodních forem se svými vlastními nápady. Synchronicita jako taková ji fascinovala ve všech vjemech. Dokázala se jejím projevům
těšit v umění i „každodenním“ životaběhu, přičemž měla talent pro její odkrývání i dekódování.
Iva Petrová nebyla pouze restaurátorkou a malířkou. Napsala (a chtělo by se říci) také procítila a prožila několik stovek básní, z nichž však byly vydány pouze dva soubory: v roce 2010 V rakvičkách mozku a v roce 2021 Sousnění.
Druhou z nich také sama ilustrovala.
Iva Petrová opustila svůj ateliér, své děti, přátele a spolupracovníky nečekaně a předčasně, ještě několik málo hodin před svým odchodem plánovala cyklus obrazů bílých a zlatých inspirovaných závěsy kolem nemocničních lůžek… Jak je zamýšlela, to se jí lze zeptat už jen na hřbitově v Čížové.

                                                                                                                                 Andrej Rády