Slíbil jsem vydržet do padesátého ročníku

Jirko, takzvaná Akce Acrocephlus probíhá od roku 1977, Ty jí vedeš od roku 2002. Před Tebou ji zajišťoval RNDr. Karel Pecl, Tvé vedení trvá už 21 let, tedy skoro stejně dlouho jako to Karlovo. Máš tu akci pořád ještě rád?

Každý rok si s blížícím se termínem říkám, jaký jsem blázen. Je to skutečně náročný týden. Slíbil jsem, že to vydržím až do padesátého ročníku. Uvidím, co bude pak, jestli mě budou přemlouvat jako už tolikrát. Na táboře se ale každý rok sejdou úžasní lidé – ať už pravidelní účastníci, tak i návštěvníci. Současné skalní jádro jezdí už asi 25-30 let, berou si dovolenou, udělají nejvíc práce a já jim za to nikdy dost nepoděkuju. I oni stárnou, tam, kde se ještě nedávno ze zadní části tábora ozývalo „mamí, mamí“, už jsem loni slyšel „babí, babí“. Moc mě to s nimi baví, ale po skončení akce si vždycky pořádně oddechnu.

Padesátý ročník připadne na rok 2027. Je pravda, že nikde v Evropě netrvá žádný ornitologický výzkum na jednom místě tak dlouho?

Skutečně o žádném jiném nevím. Je pár akcí, které mají jen o trochu méně let než my, ale byly třeba z nějakého důvodu na čas přerušeny. Kdežto my jedeme bez přestávky. Nepřerušili jsme ani v době covidu, dokonce ani když byl kdysi Karel Pecl v nemocnici. V té době jsme už byli naštěstí i my ostatní oprávnění kroužkovat, takže jsme to zvládli bez něj.

Máš komu výzkum předat? Objevil se za ty roky nějaký nadějný nástupce?

Už se jich rýsovalo víc, celkem tedy tři vážní, ale byli příliš dobří. Ve vědě je to jako ve fotbale - kdo je hodně dobrý, odejde do zahraničí. A leckdy už tam zůstane, anebo se musí počkat, až mu je 40-50 let a vrátí se. Ideální je, když má českou manželku, ta totiž zpravidla chce mít děti v českých školách. Jenže z těch tří se zatím nevrátil ani jeden. Teď mám dva adepty, na toho prvního bych ale musel dlouho čekat, ten skončil teprve základní školu a dostal se na zemědělku… To bych musel přesluhovat hodně přes důchod. Ten druhý sice už na vysoké škole studuje, ale zase není odsud, je to Moravák.

Jak by měl postupovat někdo, kdo by se chtěl tábora účastnit nejen jako návštěvník, ale chtěl by chodit vybírat sítě, učit se kroužkovat, zkrátka aktivně se zapojit?

Na běžnou návštěvu se chodí bez ohlášení. Kdo chce být s námi v táboře déle, musí v první řadě dodržovat nějaká pravidla. Všichni pod 18 let musí mít písemný souhlas zákonných zástupců, a někoho, kdo na ně dohlíží, nebo musí přijet s rodiči. Ale není to tábor s organizovanou činností a já nemám kapacitu děti „hlídat“. Každopádně je třeba se ozvat předem mailem nebo zavolat. Zažil jsem ale spoustu lidí, kteří se přijeli nejdřív jen kouknout a pak se vrátili na pár dní se stanem.

Na tábor jezdí i Tvůj syn. Bude ornitologie i jeho cestou?

Kdepak. Můj syn tam jezdí jako na prázdniny, za kamarády, do přírody. On nezná ptáky podle zpěvu a někteří to – vzhledem k povolání tatínka - od něj očekávají, a to on špatně nese. Ornitologie není jeho budoucnost.

Co navíc je třeba nachystat na takový ornitologický tábor?

Už v lednu a únoru musíme opravit sítě. Ty jsou černé a stěny muzejní galerie jsou bílé, jsou pak dobře vidět díry. Někdy se však v galerii chystá nějaká větší výstava a to se pak stěhuji se sítěmi různě po muzeu. V přednáškovém sále je špatně vidět, úplně nejhorší je depozitář, tam je málo místa. Sítě jsou pro tábor základ, stojí docela dost peněz a na Řežabinci je jich 222 metrů. Nejde kupovat rok co rok nové, i když by to bylo ideální. Dokonce ještě používáme sítě po Karlovi, i když všechny ty správky jsou vidět. Chtěl bych upozornit, že to nejsou sítě rybářské, lidi nám je dřív kradli, mysleli si, že do nich nachytají ryby, ale na ty nejsou naše sítě stavěné. Dál taky musí být před táborem spravené lávky, často jsou po zimě poničené. Po táboře je pak nejdůležitější mít kde vysušit stany. Také je třeba zajistit různá povolení, protože se pohybujeme v rezervaci.

Nejčastěji chytanými druhy jsou rákosník obecný, rákosník zpěvný, budníček menší a pěnice černohlavá. Ze zajímavějších druhů očekáváte odchyt třeba slavíka modráčka, ledňáčka říčního a při velkém štěstí i krutihlava obecného, sýkořice vousaté a možná i bukáčka malého. Zřídkakdy sítě zachytí chřástala vodního, kropenatého nebo malého či křepelku polní. Prý jste dokonce vymotávali i dravce a sovy….

… ano, sítě jsou nylonové a udrží i větší ptáky jako je káně nebo moták. Pravda, orla jsem v ní nikdy neviděl, ten se pohybuje výš. Nejde až tak o sílu sítě jako o velikost našich ok – ta jsou totiž na drobné pěvce, i kos je vlastně dost velký, do sítě se nezaplete, zavře se v takové kapse a někdy se i vymotá, i kachny se z toho dostanou. A jestli to nezkresluje výsledky výzkumu? Na Řežabinci je celkem 7 výzkumných projektů, a já ten celkový obraz skládám z více pozorování. Navíc třeba jednou za pět let po oficiálních 10 dnech výzkumu zůstaneme na místě pár dní navíc a chytáme i jiné druhy. To mi informace zase zpřesní.

Za Prácheňské muzeum v Písku se ptala Klára Koubová