Představujeme: mladý ornitolog Jakub Handschuh

Jakube, jak a kdy jste se k ornitologii dostal?

Ornitologie mě baví od malička, celkově mám velký zájem o přírodu. Na Řežabinec jsem se poprvé dostal přes tatínka, začali jsme tam jezdit, když mi bylo pět nebo šest let. Loni to bylo deset let, co tam pravidelně jezdím. Mezi mými vrstevníky jsem asi tak jeden z 1000, ale ještě mám kamaráda z obchodky, který také jezdí na Řežabinec, s ním se dá o ornitologii bavit. Jinak ale spolužáky tenhle obor moc nebere. Na tábor dojíždím z domova, protože bydlím ve Skalách, což je nedaleko, a strávím tam vždy celých deset dní. Za ty roky byl pro mě nejzajímavější odchyt cetie jižní a taky chytání bukáčků, což jsou takové malé volavky.

Co přesně studujete?

Studuji obor Ekologie a ochrana životního prostředí na Střední zemědělské škole v Písku, byla to pro mě jasná volba. Mám to blízko bydliště a zároveň je tato škola dobrou přípravou na budoucnost. Už se těším na odborné předměty ve třetím ročníku. Dál se asi nabízí studium přírodovědecké fakulty v Českých Budějovicích.

Můžete již sám ptáky kroužkovat?

Ne, ale k licenci, kterou uděluje Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze, mám už hodně blízko. Oprávnění lze získat až v osmnácti letech a já mám narozeniny v září, takže by mi to mohlo krásně vyjít. Po přípravě od mých mentorů, Jiřího Šebestiana (ornitolog Prácheňského muzea v Písku, dlouholetý vedoucí výzkumů na Řežabinci) a Martina Šálka (zaměstnanec České společnosti ornitologické, přední expert na sýčky), jsem na jaře prošel kroužkovacím kurzem. Kontrovali, zda poznáme druh, pohlaví, věk, nažinu, jak umíme vyplétat ze sítí, stavět sítě. Na podzim bych si měl licenci vyzvednout, musím ale mít v pořádku vybavení jako je váha, kleště, kroužky aj. Ten můj koníček samozřejmě něco stojí, vybavení není levné, ale rodina mě naštěstí podporuje.

Máte i jiné zájmy?

Táhne mě botanika a hraji fotbal. Nejprve jsem nastupoval za FC Písek, ale přešel jsem do Protivína, abych lépe stíhal tréninky.

Kromě letního kroužkování na Řežabinci se zapojujete i do jiných “ptačích“ aktivit?

Účastním se také CESu (Constant Effort Sites Scheme), je to celosvětový výzkum hnízdní populace, dělá se zhruba každý 10. den, nejdřív evidujeme dospělé jedince, v létě pak už i mláďata, je to jiný princip výzkumu než Řežabinec. Něco podnikám vlastně celý rok. Jsem zapojený ještě v projektu Vrabci v ZOO Hluboká, který mapuje jejich tamní populaci. Volně žijící vrabci mají barevné kroužky, což je taková jejich občanka, jsou i pojmenovaní, jeden je Ivan, jiný Igor… Ještě dělám nově takzvané transekty strak, kdy chodíme po krajině, hledáme stračí hnízda a zaznamenáváme, jak daleko jsou od cesty, jak leží vysoko, zda se nachází v zemědělské krajině nebo ve městě. Jsou v tom velké rozdíly, ve volné přírodě je stračí hnízdo třeba na šípkovém keři kousek od země, kdežto ve městě je i ve dvanácti metrech na vysokých stromech.

Jistě víte, že si na Vás Jiří Šebestian myslí jako na svého nástupce. Co na to říkáte?

Už jsme to párkrát probírali, žít se s tím dá, uvidíme. Ale on to po mě chce i Martin Šálek, abych jednou po něm pokračoval ve výzkumu. Jenže Řežabinec je moje srdeční lokalita, tam mě to bude vždycky táhnout. Zároveň už vím, že mojí specializací budou vrabci. Vrabce jsem si zkrátka zamiloval. Před 30 až 40 lety rapidně ubyli, zlikvidovala je všechna ta chemie, pesticidy, herbicidy, zateplování budov. Teď už se úbytek zastavil, populace jde nahoru, a i když si to lidé možná nemyslí, pořád je jich málo. Žijí v hejnech, která pro ně představují ochranu, podporu a rádi tak i hnízdí. Příbuzní vrabců žijí na každém kontinentu, třeba i na Antarktidě. Na poušti jsou zase vrabci pouštní. Zkrátka vrabce jsem si zamiloval a budu se jich držet.

Jak jste na tom s rozeznáváním hlasů ptáků? Smějí na to ornitologové používat nějaké aplikace?

Dneska bych řekl, že už poznám všechny ptáky (v místě rozhovoru okamžitě určí pět druhů ptáků). Když jsem začínal, vůbec jsem hlasy rozpoznat nedokázal. Poslouchal jsem tak pořád dokola nahrávky a i díky mým mentorům jsem se to postupně naučil. Neumím tedy poznávat cizokrajné druhy. Když jsem začínal, aplikace ještě nebyly. Doporučuji hlavně tu s názvem Merlin, kde je přesnost správného určení až 90 procent. I dnes jsou hlasové projevy ptáků mnohdy záhadou a pořád ještě nevíme, co jejich zpěv někdy znamená a proč a co zpívají.

Co AI a ornitologie?

Já si myslím, že pořád to bude ruční práce – vždycky budeme muset natáhnout sítě, vyplést ptáky, dát je do sáčků. Možná AI pomůže ve zpracování dat, ale v terénu mě zatím využití nenapadá.