Jaroslav Joe Hübl: „Život je krásnej!“
Písecký fotograf Jaroslav Joe Hübl letos oslavil své osmdesáté narozeniny. Při této příležitosti probíhá v Prácheňském muzeu výstava s názvem „Woman“, která potrvá do 3. srpna. Na 101 snímcích autor představuje průřez svou tvorbou z posledních 35 let. Zároveň letos uplynulo 40 let od jeho první samostatné výstavy. O jeho životní i fotografické cestě s ním hovořila kurátorka výstavy Martina Měřičková.
Vzpomínáte si, kdy ve vás fotografie poprvé vzbudila zájem?
Moje úplně první setkání s fotografií bylo v dětství – v holičství u pana Čiháka v pasáži na Velkém náměstí. Měl tam různé časopisy, mimo jiné i Svět v obrazech, ve kterém byly černobílé fotografie ze světa – krajiny, města a lidé. V dětství se mi také velmi líbily diapozitivy. Dokonce jsem si sám v 11 letech sestrojil promítačku. Později na vojně jsem se seznámil s klukem, který fotografoval, a ten mi ukázal, jak se vyvolávají fotografie v temné komoře. První fotoaparát jsem dostal od svého strýce až po vojně, v roce 1967. Věnoval mi svůj vlastní foťák Etareta z 50. let. Postupně jsem si pak sám kupoval další fotoaparáty, které mám dodnes doma vystavené.
Jak se během let vyvíjel váš fotografický rukopis?
Uiž od začátku jsem věděl, že chci fotit lidi, portréty a hlavně akty. Zásadní zlom pro mě znamenalo zhlédnutí filmu „Zvětšenina“. Přesně jsem věděl, že takhle chci taky fotografovat. Tenkrát, když jsem začínal, nebylo jednoduché sehnat dívku na pózování. První modelkou byla moje manželka. Vstoupil jsem i do píseckého fotoklubu a docházel jsem do fotokurzu k Jánu Šmokovi, kde jsem se učil základy fotografování, pravidla kompozice a vyzkoušel jsem si různá témata od krajiny po zátiší. Právě tam jsem se naučil, že na snímku nemá být nic navíc – jen to podstatné. Tím se řídím v podstatě dodnes.
V 90. letech jsem fotil hlavně barevně. Najednou byla možnost vyvolávat kvalitní snímky v nově otevřených fotolabech. Doma na zvětšováku bylo totiž velmi složité udělat pěknou barevnou fotku. Postupem času jsem se ale zase vrátil k černobílé fotografii.
Na výstavě jsou též zastoupeny snímky pořízené v ulicích evropských metropolí. Kdy vás začala zajímat street fotografie?
Mám rád lidi a vždy mě fascinovaly velkoměsta tepající životem. V socialismu bylo ovšem nemyslitelné jet do Paříže nebo Londýna. Dalo se jet tak nanejvýš do Budapešti, a právě tam jsem v roce 1987 poprvé fotografoval lidi na ulicích. Snímky jsem pak vydal v autorské knize.
Autorské knihy tvoří důležitou součást vaší tvorby. Jak jste se dostal k jejich vydávání?
Už při studiu na Institutu výtvarné fotografie SČF jsme měli za úkol vytvořit maketu knihy. Moc mě ta práce bavila a vlastnoručně jsem vytvořil celkem pět knih. Od roku 2010 jsem pak spolupracoval s píseckou tiskárnou Hemala, kde vzniklo 15 publikací v edici, kterou jsem nazval G5. Nejvíce jsem spokojen se dvěma knihami z této edice, u kterých mám pocit, že mě nejlépe vystihují. Jsou to knihy „Erotikum“ a „Intimní příběhy aneb třináctá komnata fotografa“. Velkou radost mám i z vydání sedmi krátkých povídek z mého života. Možná ještě zkusím něco napsat. Já mám zážitků…
Jaké máte plány do budoucna? Kouřit dobré doutníky a pít dobré víno. Život je krásný!